Kdyby se komunikace využívala tak jak má, bylo by na světě líp. Touto větou jsem v minulém Severníku s tématem rodina končila. Tento měsíc, kdy slavíme Mezinárodní den dětí, bych v něm ráda pokračovala. Přizvala jsem si proto lektorku Irmu Macháčovou, která se věnuje nenásilné komunikaci.
Irmo, ty se nenásilnou komunikací zabýváš už řadu let. Co si pod tímto pojmem mám představit?
Pro mě osobně je nenásilná komunikace životní přístup, skrze který se dívám na svět. Vidím v něm lidi, kteří se snaží žít šťastný a naplněný život. Snaží se uspokojit své potřeby a hledat cesty, kterými tyto potřeby naplní. Někdy jim to jde lépe, někdy hůř. Když mají své potřeby naplněné, cítí se šťastně, spokojeně. A když své potřeby naplněné nemají, mohou být smutní, naštvaní. A pak se snaží tento stav různými způsoby změnit. Bohužel jsou to někdy způsoby, které ubližují druhým. Neznamená to ale, že tito lidé jsou špatní. Jen nepřišli na jiný způsob, kterým by mohli dosáhnout toho, co potřebují.
Můžeš mi dát nějaký konkrétní příklad?
Příkladem může být klasická situace. Máma přichází domů z práce, je unavená, hladová, těší se, že si odpočine. Sotva ale otevře dveře, na zemi ji vítá rozházené oblečení, neotevřené aktovky a z pokoje se ozývají zvuky počítačových her. Máma se rozčílí, začne na děti křičet a vyčítat jim nepořádek a zanedbávání školy. Děti se budou obhajovat a hledat důvody, proč to tak je. A vlastně se bude hrát hra „kdo za co může“, „kdo je víc pokažený“, případně „kdo má pravdu“. A ačkoliv máma potřebovala klid a odpočinek, zvolila strategii, která k tomu vůbec nevedla – začala křičet a spustila tak konflikt.
A jak se taková situace dá řešit nenásilnou komunikací?
Nenásilná komunikace nám radí, abychom se v takové situaci zastavili, uvědomili si, jak se cítíme a uvědomili si, že naše pocity souvisí s našimi nenaplněnými potřebami, ne s nějakou konkrétní situací a lidmi. Máma byla naštvaná, protože potřebovala odpočinek a myslela si, že se jí nedostane, protože bude muset řešit s dětmi úklid a úkoly. Kdyby ale do stejné situace přišel táta, možná by nepořádek na chodbě překročil a na chvíli se k dětem přidal k počítačové hře. A teprve pak by řešili úklid a školu. Tátu by stejná situace dovedla k jiným pocitům a jiným řešením. Kdyby se máma na chvíli zastavila, možná by ji napadlo, že si nejdříve uvaří kávu a něco sní, a teprve pak bude řešit, co je potřeba.
To je hezké, ale v praxi dost těžké. Dá se to vůbec naučit?
Naučit se to dá. Existuje mnoho knížek, videí i jiných zdrojů. Samo o sobě to ale nestačí. Abychom se naučili reagovat jinak, musíme komunikaci trénovat. Ideální je přihlásit se na kurz a pak pokračovat třeba v tréninkové skupině. Důležité totiž je zafixovat si jiné automatické reakce, než na jaké jsme zvyklí.
Jsou takové kurzy i v Brně?
Ano, jsou. Já osobně mohu pozvat čtenáře na své přednášky, kurzy či tréninkové skupiny. Termíny vypisují na: www.komunikacesrdcem.cz.
Nebo se můžete s tímto tématem setkat na podzim ve Společenském centru na Lesné, abyste měli možnost zjistit více informací o nenásilné komunikaci.
Andrea Křístková, referentka pro rodinnou politiku